Často si uvědomuji, že mi ti druzí a zvlášť ti nejbližší nerozumí.
A přitom je to tak jednoduché! Potřebuji, aby moje citová nádoba byla plná, naplněná až po okraj, vrchovatá nebo ještě líp, aby přetékala. A pokud se tam stane, pak jsem teprve schopná dávat ze svého nadbytku ostatním, být autentická a uvěřitelná, být chápající, milující, rozdávající.
Ale jak to tedy udělat, když mám pocit, že je moje citová nádoba zpola prázdná nebo jen do poloviny plná? Když přesně vím, co naplňuje moji citovou nádobu a přesto se mi toho od druhých nedostává?
Jsem napůl sangvinik s cholerikem, človíček obrácený spíš ven než do sebe. V mnoha věcech jsem energická a rychlá a mám tah na branku. Naopak umím být i nebývale povrchní a mám sklon nedotahovat věci do konce. Co mě nebaví, u toho se mi jen těžko zůstává.
Navíc je mým jazykem lásky POZORNOST a SKUTKY SLUŽBY, to znamená, že pokud mi někdo věnuje soustředěnou pozornost a něco pro mě udělá – pomůže, poradí, přinese, apod., tak mi tím vyjadřuje LÁSKU způsobem, který je pro mě nejpřirozenější. V tu chvíli se cítím nejvíc milovaná. Funguje to samozřejmě i obráceně. Poněvadž je mým jazykem lásky pozornost a skutky služby, přirozeně projevuji ostatním lásku právě tímto způsobem. Existuje tedy celkem pět jazyků lásky (Slova ujištění, dárky, fyzický kontakt, skutky služby a pozornost) a tvým jazykem lásky může být je jeden, nebo dva, nebo klidně i kombinace tří. Zajímá-li tě to, pak se více o nich dočteš v knize: „Pět jazyků lásky“ od Garyho Chapmana.
Život prožívaný v interakci s druhými mi dává smysl. Chci být pro druhé hřejivou náručí a bezpečným přístavem a v bouři i zářivým majákem na moři. Cnostné cíle!
Nejprve ale musím být sama sobě laskavou náručí a přijetím, abych to mohla dávat druhým. A kde to vzít? Někdy si říkám, že je to nemožné! Cítím se prázdná, nenaplněná, vyčerpaná – tři slova pro jeden pocit! Napadají mě bez-nadějné myšlenky a nemám ani vlídného slůvka, ani úsměvu pro druhého. A už vůbec se mi nechce nikomu nic rozdávat a naplňovat jeho citovou nádobu! A přitom bych to sama tolik potřebovala!
Zdá se, jako by to byl začarovaný kruh.
A přitom se stačí zase zastavit, ponořit se do svého nitra, naladit se na sebe samu a dopřát si to, po čem moje duše touží.
Nesoudit, nekritizovat svoje myšlenky a přání, ale přijmout je a vyslat požadavek, aby byly uskutečněny. Vezmu sama sebe tam, kde jsem ráda – v mém případě na procházku do lesa. Udělám sama sobě radost vlídnou pozorností k mojí osůbce. Pozvu se na zmrzlinku nebo dobrý čajík, dopřeju si dostatek spánku a odpočinku, strávím večer u své oblíbené knížky s dvoudeckou vína v ruce… zkrátka udělám dobře svojí vnitřní holčičce.
Ve svém nitru nosíme odpovědi na všechny své otázky. Jsme magické bytosti s intuicí a vnímavostí. Víme přesně, co potřebujeme, jen si to uvědomit a dovolit si to!
Tak nechť se tak stane! To ti z celého svého srdce přeji 🙂
