Nebudeme si nic nalhávat, každý jsme tak trošku sobec, možná i dost velký sobec. Jen si to vybav! Roluješ facebook nebo instagram a vybíráš si jen to, co tě zajímá, u toho se zastavíš a přečteš si to, ostatní přehlížíš. Někdo ti píše zprávu a když se ti to zrovna hodí – je to často i o prioritách – tak odpovíš, někdy jen ze slušnosti, někdy vůbec a tváříš se, jako že jsi zapomněl. Stejně tak v časopisech, televizi – vybíráš si články a programy, které té zajímají. Samozřejmě, že na tom není nic špatného a přijde ti to dost přirozené.
Přidáš se někde ke skupince bavících se lidí. Pokud tě téma zaujme – vydržíš a přidáš se k hovoru, pokud ne, možná ještě ze zdvořilosti chvilku zůstaneš, ale pak to opouštíš.
Chceš získat ženu nebo muže svých snů – přizpůsobíš tomu krátkodobě všechny svoje zájmy, upustíš na chvilku od svých výhradních potřeb a soustředíš se na naplnění potřeb toho druhého. Ale když ho získáš, pomaličku a nenápadně si začneš prosazovat svoje, aby ti v tom bylo dobře a dávalo to také tobě to, co potřebuješ.
Přijde ti, že to není pravda? Že svoje děti miluješ nadevše a obětoval by ses za ně? Že svému partnerovi sneseš modré z nebe a na sebe zapomínáš? Že upřednostňuješ potřeby druhých před těmi svými, že by ses pro druhé rozdal a sebe máš až spíš v posledních řadách?
Možná takhle by si chtěl být viděn v očích těch druhých a v očích světa, ale ve skrytu svojí duše ti jde především o sebe. A je to opravdu přirozené a tímto článkem tě opravdu nechci odsoudit, ani usvědčit, ani naštvat.
Chci jen, aby sis to uvědomil, proč se často cítíš nesvůj v tom či onom a proč tě to nenaplňuje radostí a dobrým pocitem. Je třeba uspokojovat tak trochu sobecky svoje potřeby na prvním místě a potom budeš schopen lehce uspokojovat potřeby těch druhých, když budeš sám se sebou spokojený.
Když budeš mít svoji citovou nádobu plnou až po okraj, tedy mírně přetékající, lehce ze svého nadbytku projevíš city těm druhým. Když budeš milovat sám sebe, lehce odpustíš druhým jejich nedokonalosti a z přebytku budeš přirozeně dávat lásku dál.
Všechno se to zdá tak logické a dává to smysl, ale ve skutečnosti to tak často nemáme. To jsme zjistili jako úžasný AHA moment u mnohých našich společných koučování.
Přesto ti tady ale malinko kontroverzně nabízím ještě jeden pohled.😊
„Jedinou cestou, jak se lidé mohou osvobodit od svých strachů, je osvobodit se od sebe samých. Existuje téměř naprostá závislost mezi mírou strachu v našem životě a mírou lpění, kterou máme na sobě samých. Osoba, jež strach překonala, přestala mít potřebu vládnout nebo vlastnit. Takový člověk říká: Jsem kdo jsem – nic víc, nic míň. Nepotřebuji na tebe dělat kdovíjaký dojem, protože jsem tím, kým jsem a ne tím, za koho mě máš ani tím, za koho se já sám považuji.“ (Richard Rohr)
Úžasná představa nelpět sám na sobě – osvobodit se od sebe! To se ale nelíbí našemu Egu, našemu vnitřnímu Já, které si na sobě zakládá. Takže v tomto případě jdeme vlastně sami proti sobě, proti svojí přirozenosti … Proto to není snadné a často se tomu bráníme. Ale je to úžasná představa dovolit si být tím, kým jsem, aniž bych musel cokoliv komukoliv dokazovat, dokonce ani sám sobě ne! Současně to neznamená zapomínat na sebe, nemít se rád, nepřijímat se.
Zdá se to nemožné, ale není 😊. Je to jen práce na sobě každý den krůček po krůčku, vytrvale a s odvahou. Odměnou se pak stává pocit volnosti a svobody …
Svoboda myšlení, svoboda citů, svoboda představivosti, svoboda kreativity, svoboda pohybu ….
Dokážeš to? Umíš si to vůbec představit? Umíš tomu uvěřit? … Možná je z tvého ležení cítit nuda a lenost, jak by řekl Miloslav Nevrlý ve své knize Karpatské hry.
Popisuje svobodné putování po horách – jak lehce je možné si toto převést na tvé putování životem! Nádhera! Svoboda!
Začti se do úryvku, najdeš nejednu souvislost se svým vlastním životem 😊
„Tvář mi dosud žhne. Stále se mi zdá, že krásu lehkého putování popisuji jen matně a vlažně. Že tě nenadchne blažená představa takové cesty.
Zbývá poslední, nejvyšší karta. Víš, co je na lehkých cestách nejopojnější, bratříčku? Svoboda! Uchvacující proud svobody od sladkého jitřního nadechnutí, hlubokého, až slastně zabolí v klíčních jamkách, po večerní usínání, které zalehne bezvládné tělo jako teplé huňaté zvíře.
JEN CESTA TI DÁ SVOBODU, LEHKONOHÝ PTÁČKU.
Neznámé pohoří. Sedíš na holém hřebeni, pofukuje stříbrnými smilkami. Tchořím krokem se blíží karpatský večer. Tmavě a nepozorovaně. Tiše. Dokola pod tebou jen sedmihradské lesy. Z hor stékají zelené prameny hřbetů a hřbítků, samota je úplná. Jsou taková pohoří. Kam se vydáš? Nikde pro tebe není předem uchystáno lože, není objednáno jídlo. A přece se vždycky vyspíš a ani hlady nezahyneš. Na kterou stranu půjdeš? Můžeš jít kamkoli, jsi svobodný …
Všude to bude nádherné, takové, jaké si to uděláš. Máš strach z neznáma, ale i křišťálovou jistotu, že domov máš všude. Zabloudit nemůžeš, všechno nosíš s sebou, kam dojdeš, tam je tvůj cíl. Stříbrně pofukuje, oko se nikde nezachytí. Z cizích lesů vane chlad, kdesi v nich je tvoje dnešní lože, je tam i voda, které se napiješ. Všude čeká neznámé. Dlouho bys seděl ve smilce s kamenem pod zády, ale je nutno se rozhodnout, večeru tmavne kožich. Vstaneš, jako zvíře chytáš vítr nozdrami.
Pak přijde okamžik svobody, který nelze zaplatit, přiletí jako šíp. Náhle víš, kam půjdeš.
Neznámo před tebou, neznámo za tebou, vstříc ti běží jen tchoří tlapky noci. Sladká, nebeská vteřina svobody!“
